Životní rozhodnutí mě baví, říká Martin Loučka. Post ředitele Centra paliativní péče předal Janu Blinkovi
3/20/2024
Rozhodnutí opustit ředitelské křeslo zrálo v hlavě Martina Loučky už dlouho. „Ač se to nabízí, nebylo to tak, že bych si řekl ‘10 let a dost’,” usmívá se. „Centrum jednoduše dozrálo do fáze, kdy potřebuje full-time ředitele, který ho bude pevně vést a rozvíjet. Já jsem se celou dobu potýkal se střetem rolí, kdy na jednu stranu jsem byl ředitel, na druhou odborník, který učí v kurzech, dělá výzkumy. Dlouho se ty role ovlivňovaly v dobrém - přinášely mi velké obohacení, inspiraci, dávalo mi to smysl. Centrum se ale rozrostlo natolik, že jsem si musel přiznat - být od rána do večera v roli ředitele by organizaci pomohlo ještě trochu víc. A protože jsem se rozhodl ty další role neopouštět, byl čas najít ředitele nového,” vysvětluje.
Přestože Jan Blinka nepochází profesně z paliativního sektoru, tak předchozí zkušenost s touto oblastí již má - v Gruzii pracoval společně s týmem mj. na rozvoji dlouhodobé a paliativní péče pro děti s těžkým postižením. „Jan má velkou zkušenost s projekty, které pracují na systémové změně a přesně to Centrum potřebuje. Ostatně, přímo v oblasti paliativní péče máme hned několik dobrých příkladů, které potvrzují, že člověk přicházející ‘zvenku’ může být skvělým a efektivním lídrem.”
„I díky zkušenosti z Gruzie vím, jak je společenská potřebnost paliativní péče neoddiskutovatelná, a proto bylo pro mě rozhodnutí přihlásit se do výběrového řízení poměrně rychlé. Tato pozice svou náplní skvěle navazuje na to, co mám profesně za sebou. A navíc v ní vidím řadu příležitostí pro změny, inovace i pro pozitivní společenský dopad,” dodává Jan.
Jaká je změna role pro člověka, který na ředitelské židli CPP vypiplal? „Ačkoli je to jen několik týdnů, kdy Centrum nevedu, vnímám změnu dost zřetelně. V pragmatické rovině teď zkrátka řada papírů nekončí na mém stole, ale vedle u Jana. Skutečnost, že nejsem ředitelem, mě obecně naplňuje určitou úlevou a vděčností - když jsem v nemocnici nebo na fakultě, vím, že tím Centrum netrpí. Je tam neustále někdo, kdo na něj myslí. Daleko snáz se mi žije ta moje rozkošatělá identita. Tím spíš, že se stále víc ujišťuji, že volba Jana byla správná. Vidím, jak vedení chytá do rukou a rozbíhají se procesy, které v Centru potřebujeme už delší dobu.”
Pro příznivce i odbornou komunitu je na místě zmínit, že CPP se nechystá měnit svou úlohu ani poslání a pokračuje ve všech stávajících aktivitách. „Jednotlivé kroky, kterými se Centrum bude ubírat, vytyčíme v příštích měsících společně s týmem. Vizi však určitě lze už nyní popsat v obecných konturách. Chci, aby Centrum zůstalo aktivním hráčem na poli paliativní péče, a to nejen české, ale i evropské. Aby bylo tahounem, který přináší poznatky dobré praxe ze zahraničí a také do zahraničí šíří dobrou praxi z Česka. Abychom zlepšovali kvalitu a také dostupnost paliativní péče na všech potřebných úrovních,” říká Jan Blinka.
V rámci povídání o ředitelské změně si Jan Blinka s Martinem Loučkou také společně zahráli konverzační hru Řekni mi, kterou CPP před časem vytvořilo. Pár střípků, v nichž oba muži mluví o svých životních hodnotách a radostech, vám přinášíme k nahlédnutí:
O důležitých rozhodnutích
Martin: V životě mě vždy těšila a svým způsobem bavila velká rozhodnutí. Když se člověk musí rozhodovat, je to příležitost si připustit, že sami tvoříme svůj životní příběh, máme ho ve svých rukou.
O chvílích, v nichž ztrácím pojem o čase
Jan: Pokud mám vybrat jedinou aktivitu, je to surfing, kterému jsem zasvětil velkou část loňského roku na Novém Zélandu. Baví mě, naplňuje, spojuje s určitým místem, lidmi, přírodou. Pojem o čase ale ztrácím poměrně často i v práci, s přáteli nebo rodinou, obecně při všem, co mě doopravdy baví.
Kdy se cítím sám sebou
Martin: Když přemýšlím o konkrétní situaci, vybaví se mi dětské tábory, které pořádáme pro děti, a tu čistou radost, kdy společně vymýšlíme nějaké hry nebo scénky. To jsou chvíle, ke kterým se rád vracím, prohlížím fotky z táborů, když si chci dodat nějakou pozitivní náladu. Ale dnes se mi to přihodilo třeba při plánování jednoho z projektů Centra, děje se to i na kurzech Espero, když vidím, že to účastníkům dává smysl. Vlastně se nejvíc sám sebou cítím v momentu, kdy jsou okolo nějací ostatní lidé a cítím, že jim mám co dát.
Za co se už nestydím
Jan: Oproti minulosti se nestydím otevřeně komunikovat o svých slabostech nebo pochybeních. A také za to, že si někdy potřebuju říct o pomoc.
Foto: Gabriela Bártová, Centrum paliativní péče
Nezmeškejte už žádnou novinu. Každý měsíc vybíráme to nejzajímavější ze světa paliativní péče a rozesíláme e-mailem.
Mám zájem